Český strakatý pes

* CHARAKTERISTIKA PLEMENE *

 Jedná se o středně velké společenské plemeno bez extrémních anatomických znaků, nekomplikované povahy. Uplatňuje se jako vynikající společenský pes vhodný do bytu i na zahradu.

 Na svou rodinu je velmi vázán, a proto raději bydlí v bytě. Může však být bez problémů ubytován i na zahradě - hustá patrová srst ho dobře chrání po celý rok. Má výbornou samočisticí schopnost - krátká srst nepotřebuje takřka žádnou údržbu, avšak dlouhosrsté jedince je třeba občas důkladně pročesat. Pouze během línání je vhodné vyčesávat uvolněné chlupy častěji.

 Je nenáročný strávník, dokáže dobře zužitkovat i méně kvalitní potravu. Není vybíravý, můžete ho s úspěchem krmit vařenou i průmyslovou stravou (granule, konzervy). Strakáč krmený kuchyňskými zbytky (což není vhodné, ale bohužel časté) dokáže vypadat výborně a mít lesklou srst stejně, jako ten, který je krmený nejlepšími granulemi.

 Březost a porod obvykle probíhá zcela bez problémů, feny mívají početné vrhy a jsou výbornými matkami. Štěňata mají zdravou chuť k jídlu a rychle si zvykají na pevnou stravu. V období dospívání netrpí růstovými potížemi.

 V době, kdy sloužili strakáči výzkumu, na nich byla studována dědičnost chybění zubů. Dodnes se v chovu vyskytují neplnochrupí jedinci, s vyjímkou řezáků a špičáků se však chybění zubů nepovažuje za vylučující vadu. Nejčastěji psům chybí jeden či dva premoláry. Dalším pozůstatkem původního využití ve výzkumu je epilepsie. Na českých strakatých psech byly zkoumány příčiny vzniku epilepsie, její dědičnost a možnosti vyvolání záchvatu. Tato choroba se bohužel i dnes v chovu občas vyskytne. Nenechte se tím však odradit. V dnešní době lze takřka u každého plemene najít sklony k nějaké chorobě. Například epilepsie je rozšířená u více plemen, a přesto některá z nich patří mezi nejoblíbenější. Při vhodné léčbě může jedinec (lhostejno, zda člověk či pes) postižený touto chorobou prožít stejně dlouhý a plnohodnotný život jako jedinec zcela zdravý. Jeho majitel by však měl zajistit, aby své geny nemohl předat dalším generacím. Strakáč, který měl někdy v životě nějaký záchvat, nepatří v žádném případě do chovu. Jedině zodpovědným přístupem chovatelů a majitelů se může podařit epilepsii v budoucnu eliminovat.

 Charakteristiku povahy lze, stejně jako u jiných psů, odvodit z původního využití plemene. Jako laboratorní psi nesměli strakáči projevovat agresivitu vůči lidem a museli se dobře snášet ve smečce. Strakáč se snadno podřizuje a obvykle sám nevyvolává konflikty s lidmi nebo jinými psy. Je-li na to od mládí zvyklý, skamarádí se ochotně i s jinými zvířaty, například i s morčaty, králíky, kočkami nebo papoušky. Výborně hlídá, spolehlivě ohlásí štěkotem každého vetřelce, ale neublíží. Není přehnaně uštěkaný a dá si snadno vysvětlit, kdy smí a kdy nesmí štěkat. Povahově je velice tvárný, jeho výchova není náročná. Zvykne si bez problémů na jakékoliv prostředí, od lesní samoty po centrum velkoměsta. Dobře se začlení do veliké rodiny, ale přilne i k osamělému člověku. Je velice temperamentní a téměř neunavitelný, ale nemáte-li na něj zrovna čas, změní se dočasně v lenocha a spáče. Strakáčovi vyhovuje sportovně založený majitel, kterého neúnavně doprovází při všech aktivitách. Miluje dlouhé procházky do přírody a honičky s ostatními psy. Většina strakáčů ráda cestuje a snáší bez problémů různé dopravní prostředky. Ani pobyt v restauraci, hotelu či autokempu jim nedělá problémy. Strakáč nadšeně spolupracuje při všech dětských lumpárnách a od dětí (i cizích) si nechá líbit takřka cokoliv. O děti se nemusíte bát, neublíží jim. I přesto je nutné na děti občas dohlédnout, aby jejich zábava se psem nepřerostla únosnou mez.

  Toto plemeno se může úspěšně uplatnit i v některých druzích kynologického sportu. Základní výcvik zvládne bez problémů, mezi strakáči najdete jedince, kteří mají složeno i několik zkoušek z výkonu. Díky své přátelské a otevřené povaze nachází strakáč využití i při canisterapii. Český strakatý pes má ovšem nejraději takovou činnost, při které může uplatnit svou mrštnost a vytrvalost. Ideálním sportem a současně zábavou je pro strakáče i jeho majitele agility. Po chvíli tréninku spolu jistě uspějete při stále oblíbenějším dogtrekkingu nebo při coursingu, v psím triatlonu a různých soutěžích o "železného psa". Určitě zažijete spoustu legrace i při zkoušení nových disciplín, jako je třeba tanec se psem nebo dog-frisbee. Strakáč bude nešťastný, když ho necháte dlouho samotného nebo bez možnosti vybití energie. Příležitostí k aktivnímu trávení volného času se psem je v současné době nepřeberně a váš pes s vámi bude nadšeně sdílet jakoukoliv z nich.

* HISTORIE PLEMENE *

 Historie plemene je výtah z publikace Český strakatý pes autorky Jany Krupičkové, 2004

 Český strakatý pes - původním názvem Horákův laboratorní pes - byl vyšlechtěn v 50. letech 20. století pro potřeby Fyziologického ústavu Československé akademie věd v Praze. Úkolu se zhostil zaměstnanec ústavu, známý kynolog pan František Horák z Klánovic, tvůrce dnes už FCI uznaného českého teriéra. Tehdy byli k pokusům používáni psi nejrůznějších plenem a kříženci, kterých se majitelé chtěli zbavit. Byli to často "zakžení" psi nevhodných povahových vlastností (bázlivost, agresivita), geneticky naprosto nesourodí, s rozdílnými nároky na péči. Záměrem šlechtitele bylo tedy vytvořit jednotný ráz psa s důrazem na klidnou, mírnou povahu, vysokou plodnost, nenáročnou na péči, s vhodnou tělesnou stavbou, velikostí a osrstěním.

 Šlechtění započalo v roce 1954, kdy František Horák spářil dva ústavní psy (křížence) - vlkošedou fenu Rigu vážící 25 kg a tříbarevně strakatého, zhruba desetikilového psa Míšu. 4. dubna 1954 porodila Riga 9 štěňat, z nichž 2 (pes a fena) byli tříbarevní strakáči s tečkovanými bílými plochami. Dostali jména Míša 1 a Dáša 6. Další chov pokračoval na těchto dvou jedincích, protože kromě toho, že předběžně odpovídali představám tvůrce plemene, nesli zajímavé a líbivé zbarvení. Spojením Míši 1 a Dáši 6 byl v roce 1956 získán vrh devíti tříbarevných a tečkovaných štěňat.

 V počátcích šlechtění byl za účelem zlepšení konstituce plemene použit i německý krátkosrstý ohař Alan, který vnesl do chovu vlohy pro hnědé zbarvení srsti. Pan Horák uskutečnil i pokusné křížení s dalšími plemeny - ovčákem, bulteriérem, pointrem. Potomci těchto křížení však do dalšího chovu nezasáhli.

 V roce 1960 bylo plemeno pod názvem Horákův laboratorní pes zaregistrováno v plemenné knize Československého svazu chovatelů drobného zvířectva a současně byl schválen i jeho standard. Veřejnost tyto psy téměř neznala, ústavní brány opouštěli jen vyjímečně. Vůbec poprvé se oficiálně představilo na Celostátní výstavě služebních plemen psů v Praze - Chuchli, konané 27.8.1961. Zde bylo předvedeno celkem 6 zástupců plemene. V průběhu 60. let si strakáči zahráli i ve filmu, v trilogii Dýmky a v Obchodu na korze. V roce 1979 požádal pan Horák o převzetí plemene do řádné evidence Českého svazu chovatelů, aby mohl pokračovat mimo ČSAV. Ovšem než bylo převedení ústavních psů do rukou zájmových chovatelů opravdu odsouhlaseno a uskutečněno, uplynuly ještě zhruba 2 roky.

 Předání do rukou běžných chovatelů na počátku 80. let 20. století se z původního počtu asi 40 psů dočkala jen hrstka. Pod novým názvem Český strakatý pes (ČSP) si je rozebralo pár nadšenců, kteří věřili, že se jim brzy podaří plemeno rozmnožit a učinit atraktivním pro širokou veřejnost. První vrh mimo ČSAV se narodil 10.9.1981. V odborném tisku vyšlo několik článků, český strakatý pes se zařadil mezi další v té době tvořená a regenerovaná česká národní plemena a vše se zdálo být na dobré cestě. Po několika letech však nastal útlum, díky němuž se český strakatý pes ocitl na pokraji vymření. Důvodem byl jednak malý zájem veřejnosti, tak i problémy při odchovu štěňat. Chovatelů ubývalo a těch několik málo psů a fen, kteří se v té době účastnili plemenitby, jen s obtížemi předávalo dohasínající pochodeň plemene dalším generacím. Na živu zůstalo jen pár "papírových" psů a fen. V tak špatném stavu se plemeno nikdy předtím nenalézalo.

 Na počátku 90. let se podařilo najít několik dalších zvířat. Majitelé společnými silami překonali počáteční nezdary a dostali tak plemeno z nejhoršího.

 Horákův laboratorní pes byl využíván více než dvě desetiletí ve Fyziologickém ústavu ČSAV k farmakologickým výzkumům, ke studiu epilepsie a k chirurgickým experimentům včetně transplantace tkání. Byl jedním z prvních tvorů, na kterém byla v naší republice provedena transplantace ledviny. Rovněž na něm bylo ověřováno chybění zubů a jeho dědičnost. Výsledky zkoumání byly shrnuty do vědeckých prací publikovaných u nás i v zahraničí.

* STANDARD PLEMENE *

 

Na členské schůzi konané dne 13.5.2007 byl schválen návrh nového standardu. Ten platí od 1.1.2008.

Číslo standardu: české národní plemeno neuznané FCI; plemennou knihu vede ČMKU, Česká Republika
Název plemene: Český strakatý pes
Země původu: Česká Republika
Datum publikace platného původního standardu: 1.1.1994 (František Horák)
Použití: společenský pes
Klasifikace FCI: skupina IX – společenská plemena, sekce 10 - Kromforlendr
Stručný historický přehled: Plemeno bylo vyšlechtěno v 50. letech 20. století panem Františkem Horákem pro laboratorní účely. Cílem šlechtění byl jednotný ráz psa s důrazem na klidnou, mírnou povahu, vysokou plodnost, nenáročného na péči, s vhodnou tělesnou stavbou, velikostí a osrstěním. Výchozí pár zvířat byl neznámého původu - fena podobná německému ovčákovi a pes podobný hladkosrstému foxteriérovi. K jejich potomkům byl ve třetí generaci přikřížen německý krátkosrstý ohař. V roce 1960 bylo plemeno pod názvem Horákův laboratorní pes oficiálně zaregistrováno. V 80. letech 20. století přestalo být využíváno pro výzkum a pod názvem český strakatý pes byla zbylá zvířata předána chovatelské veřejnosti. Následoval útlum chovu a kvůli nedostatku chovných zvířat a vysoké vzájemné příbuznosti bylo postupně do chovu využito několik jedinců neznámého původu s odpovídajícím exteriérem a jeden malý münsterlandský ohař.
Celkový vzhled: Středně velký tříbarevný strakatý pes s harmonickou a nepříliš těžkou stavbou těla, vyvážených proporcí, mírně obdélníkového rámce s klopenýma ušima, pevné konstituce, bez známek lymfatičnosti nebo hrubosti.

Důležité proporce:
Index formátu těla: délka trupu tvoří 110-120 % výšky v kohoutku
Index výšky: hloubka hrudníku tvoří 50 % výšky v kohoutku
Index délky hlavy: délka hlavy tvoří 40 % kohoutkové výšky

Chování a povaha: Přátelský k lidem i zvířatům, aktivní, vytrvalý, všestranný sportovní a společenský pes. Bystře sleduje okolí, dobrý hlídač, ne však agresivní.
Hlava: Lehká, suchá, mírně klínovitá s nevýrazným stopem. Délka hlavy odpovídá přibližně 2/5 kohoutkové výšky. Mozkovna plochá, čenichová partie stejně dlouhá jako mozkovna. Hřbet nosu je rovný. Čenichová partie nepůsobí jako zašpičatělá, pysky těsně přiléhají k čelisti. Nosní houba u černo-žluto-bílých jedinců černá, u hnědo-žluto-bílých hnědá, vždy dobře pigmentovaná, lehce vystupující před přední okraj pysků. Kůže na hlavě jemná, bez vrásek, krátce osrstěná i u dlouhosrstých jedinců. Hlava by měla na první pohled odpovídat pohlaví jedince – u feny jemnější, u psa robustnější.
Čelisti/chrup: Skus pravidelný nůžkový, v obou čelistech musí být po šesti řezácích a dvou špičácích. Zuby silné, dobře vyvinuté, postavené kolmo v čelistech. Pro plemeno je charakteristické chybění některých premolárů a molárů, což se nepokládá za vylučující vadu. Plnochrupost je předností.
Oči: Tmavohnědé u černo-žluto-bílých jedinců, světlejší u hnědo-žluto-bílých jedinců, tvar mandlový, nejsou vypoulené, víčka pigmentovaná, dobře přiléhající. Těžká víčka jsou vadná.
Uši: Dopředu klopené ve tvaru V, přiléhající těsně ke skráním a poměrně malé, natažené dosahují svojí špičkou k ústnímu koutku. Ohbí ucha je těsně nad úrovní temene.
Krk: Nepříliš dlouhý, šikmo nesený, zužující se směrem k hlavě, přiměřeně silný, s volnější kůží na hrdle, která však nesmí tvořit výrazný lalok.
Hřbet: Rovný, pevný s vyjádřeným kohoutkem, směrem dozadu mírně se svažující.
Bedra: Spíše delší, rovná.
Záď: Rovná nebo mírně spáditá, nikoliv přestavěná.
Hrudník: Dobře vytvářený, ale ne přehnaně hluboký, prostorný, ne však sudovitý. Při pohledu shora se hrudník mírně zužuje směrem k zádi. Hloubka hrudníku je větší než jeho šířka. Vzdálenost od lokte ke kohoutku je stejná, jako vzdálenost od země k lokti.
Spodní linie a břicho: Dolní okraj hrudníku dosahuje k loketním kloubům. Břicho pevné, vtažené.
Ocas: Nepříliš vysoko nasazený, zužující se do špičky. Natažený dosahuje nejméně ke hlezennímu kloubu. Nesen ve tvaru šavle i nad úrovní hřbetu, zakroucení nad hřbetem je povoleno, zakroucení do strany není žádoucí. Osrstění ocasu odpovídá celkovému typu osrstění jedince.
Hrudní končetiny: Dobře úhlené, paralelní, středně silné kosti. Lokty směřují rovně dozadu, přiléhají k tělu, nejsou vbočené, ani vybočené. Předloktí je při pohledu z kterékoliv strany rovné, s dobře vyvinutým suchým svalstvem.
Pánevní končetiny: Paralelní, dobře úhlené se středně silnou kostrou, přiměřeně osvalené. Při pohledu zezadu jsou rovné. Nárt je pevný.
Tlapky: Ne příliš velké, spíše kočičí s dobře klenutými prsty a silnými drápy. Pigmentace drápů není podmínkou.
Pohyb: Čilý, prostorný, plynulý, elegantní. Velmi vydatný a vytrvalý. Přirozeným pohybem je nízký klus s diagonálním posunem končetin při zachování neměnné linie hřbetu. Chod je lehký, pružný a prostorný.
Osrstění: Dvě varianty srsti: krátká a dlouhá. Krátká srst je patrová, s podsadou patrnou především v zimě. Na spodní straně krku, zadní straně stehen a spodku ocasu je srst mírně delší, avšak přilehlá, stejně jako po celém těle. Dlouhá srst je jen nepatrně zvlněná, rovněž s podsadou, splývající. Kratší je na hlavě a přední straně končetin, naopak výrazně delší je okolo uší, na krku tvoří mírný límec, na prsou, hrudníku a břiše splývá. Na hrudních končetinách tvoří praporce, na pánevních kalhoty. Rovněž je vyvinut praporec na ocase. Žádné z uvedených variant není dávána přednost, obě jsou rovnocenné. Tzv. přechodný typ srstí – výskyt výrazně delší srsti na zadní straně stehen a delší odstávající srsti na spodině ocasu u některých jinak krátkosrstých jedinců není důvodem k penalizaci.
Zbarvení: Vždy trikolorní, vyskytují se dva základní typy zbarvení: černožlutobílé a hnědožlutobílé. Černožlutobílý jedinec má černý nos, tmavé oko, hnědožlutobílý má játrový nos a světlejší oko. Žádné z těchto dvou variant není dávána přednost, obě jsou rovnocenné.
Základní zbarvení je tmavé (černé/hnědé) se žlutými znaky, vždy v kombinaci s bílou. Ideální poměr mezi pigmentovanou a nepigmentovanou plochou těla je 1 : 1. Bílé plochy musí být tečkovány v oblasti žluté barvy žlutě, v oblasti černé/hnědé barvy černě/hnědě. Velikost nebo hustota teček není rozhodující, ale tečkované plochy by neměly vytvářet dojem melírovaného zbarvení (roan).
Kohoutková výška: Psi: 45-53 cm, feny: 43-51 cm
Vady: Každou odchylku od výše uvedených bodů je nutno považovat za vadu, jejíž posouzení by mělo být v přesném poměru ke stupni odchylky.
Penalizovány by měly být zejména tyto vady: Špatný tělesný formát, strmý, sbíhavý nebo rozbíhavý postoj, klenutá bedra, přestavěná záď, nedostatečně prostorné chody, nedostatečné osvalení, nadváha, nevyjádřený pohlavní výraz, výrazný lalok na krku. Nedostatečná sytost pigmentace, chybějící žlutá kresba na hlavě, hlava zcela černá, světlé oko, nesprávně nesené nebo tvarované ucho, klabonos, zub(y) navíc, mírně nepravidelný skus, klešťový skus. Příliš krátká srst, chybějící podsada, kadeřavá nebo odstávající srst.
Vylučující vady: Jakékoliv výrazné odchylky od standardu; zejména vady plemenného typu, předkus, podkus, výrazně nepravidelný skus, chybějící řezák(y) a nebo špičák(y), odchylka o více než 2 centimetry pod nebo nad dané rozmezí kohoutkové výšky, absence tříbarevného zbarvení, hrubá srst s vousem, kryptorchismus, bojácnost, agresivita, zálomek či jiná deformace na ocasu.
Poznámka: Psi musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, která jsou plně sestouplá v šourku.
Zvířata, která zjevně vykazují fyzické či psychické abnormality, musí být diskvalifikována.